- Ing. Eduard Železný, WiKipedia
- Kategorie: Osobnost města
- Read Time: 20 mins
- Zobrazení: 232
Ing. Antonín Železný
Ing. Antonín Železný (1903 -1969) se n
arodil se 21. února 1903 v Žihobcích na Šumavě v rodině tesaře. Po ukončení obecné školy byl ještě před vypuknutím první světové války přijat na vinohradskou reálku v Praze. Díky sociálním opatřením za Rakousko-Uherska byl jako dítě z dělnické rodiny na základě tzv. vysvědčení nemajetnosti osvobozen od školného, dostával zdarma všechny školní pomůcky, denně zdarma obědy v klášteře u Milosrdných na Karlově náměstí a jednou ročně zdarma nové šaty. Kromě toho si vydělával, jak bylo tehdy u chudých kluků obvyklé, roznášením uhlí, ministrováním na pohřbech apod. Studenti, kteří chodili na obědy k Milosrdným, měli za povinnost vždy jednu hodinu denně se zúčastnit některého ze seminářů, které vedli vysokoškolsky vzdělaní misionáři v důchodu. Železný si vybral seminář z filozofie, kde byly jednotlivé filosofické směry podávány vždy z hlediska filosofa samého a tak se podrobně seznámil s díly všech význačných světových filozofů. I když ho nejvíce zaujali Kant a Schopenhauer, znal výborně i Marxe, což vedlo v padesátých letech Jihočeskou pravdu ke kritice, že „zneužíval svých hlubokých znalostí marxismu, aby zesměšňoval stranické funkcionáře“.
Po maturitě využil svých znalostí francouzštiny a němčiny a pracoval rok jako překladatel na pražském celním ředitelství, aby si vydělal na další studium. Nejdříve šel studovat techniku do Vídně, kde tehdy byla velká inflace, a počítal s tím, že mu našetřená tvrdá měna Kč umožní přežít ve Vídni celá studia. Bohužel asi po půl roce rakouská vláda vyhostila všechny zahraniční studenty a tak odjel studovat do Paříže, kde mu jeho kamarádi, tam již zaměstnaní, pomohli najít místo, kde by mohl při studiu vydělávat. Nejdříve pracoval na noční směně ve slévárně u firmy Citroen, později umýval nádobí v nočních barech. Ve dne studoval nejdříve na pařížské universitě, později specializaci na Vysoké škole aeronautiky, kde promoval v roce 1927. Po návratu domů si nejdříve léčil tuberkulosu prací v zemědělství u příbuzných na Šumavě a pak absolvoval základní vojenskou službu v leteckém učilišti v Olomouci, kde zároveň přednášel aerodynamiku a techniku letadel. Po vyřazení jako důstojník – pilot v záloze začal pracovat jako letecký inženýr v továrně Walter, kde krátce na to byl jmenován vedoucím leteckého oddělení. Skutečnost, že jeho bývalí spolužáci z pařížské, v té době jediné vysoké letecké školy na světě, se stali vysokými činiteli v letectvu a v leteckém průmyslu mnoha zemí, mu umožnila značně rozšířit odbyt výrobků firmy Walter.
Podnik se stále rozšiřoval a za války měl již více než tisíc zaměstnanců. Až do konce roku 1945 Železný řídil podnik bez náměstků, jen s jedním prokuristou, s několika vedoucími oddělení a mistry. Počet TH pracovníků se pohyboval do deseti procent. Nadějný vývoj firmy byl narušen již v září 1938, kdy v prvních návrzích na zabrání Sudet byla čára záboru ještě severně od Velešína, a proto bylo za obětavé pomoci všech zaměstnanců přestěhováno výrobní zařízení z Velešína do Č. Budějovic. Mnichovskou dohodou však byla čára záboru stanovena až u kaplického nádraží, takže se firma opět stěhovala do Velešína.
Firma měla v prvních letech formu společnosti s ručením omezeným, název „Pomocný letecký průmysl“ a značku PLP. Po začátku okupace a zavedení nacionálního socialismu hrozilo velkým podnikům s formou s.r.o. zestátnění do rukou nacistů a proto byla forma firmy narychlo přeměněna na akciovou společnost s názvem „Jihočeský kovoprůmysl – Südböhmische Metallindustie“ a značkou JIKOV. Železný vlastnil 99,25 procent akcií. Tím se velešínská firma vyhnula přímému národně socialistickému státnímu řízení a byli do ní dosazeni jen penzionovaný německý plukovník jako předseda dozorčí rady a dva důstojníci - bývalí piloti jako technický dozor. Z jejich strany nebezpečí nehrozilo, naopak několikrát překazili zatčení českých zaměstnanců gestapem. Nacisté také zavedli státní plánování výroby, takže bylo nutno ukončit výrobu kování a elektrických spotřebičů a rozšířit výrobu leteckého příslušenství. Tím se také podstatně zvýšil počet pracovních míst, na která byli přednostně přijímáni mladí lidé z ročníků ohrožených totálním nasazením v Německu.
Na přelomu února a března 1939 československá vláda využila toho, že Železný měl z dob studií v Paříži bývalé spolužáky na vysokých místech francouzského ministerstva obrany, včetně tehdejšího ministra, a vyslala ho do Paříže s pověřením prodat čs. dělostřelectvo a jiné zbraně Francouzské republice, aby nepadly do rukou Němcům. Francouzská vláda však stále odkládala rozhodnutí v této věci, až došlo 15. března k obsazení Čech a Moravy. Po návratu se jako důstojník v záloze zapojil do vojenského odboje a ihned spoluorganizoval a financoval dopravu čs. pilotů do zahraničí. Jako člen představenstva Československých elektráren nechal ve vedení vysokého napětí pro odboj zřídit po celém Protektorátu tajnou telefonní síť, která spojovala jednotlivé odbojové skupiny a která nikdy nebyla nacisty objevena. Jeden z koncových přístrojů byl také umístěn v bytě ve druhém patře tehdejší administrativní budovy Jikova. Různými cestami, které měl odboj k dispozici, také odesílal do Anglie některé údaje o německých letadlech a raketách, ke kterým se dostal v souvislosti s výrobou ve Velešíně. Za tím účelem také dvakrát navštívil raketovou základnu v Peenemünde, kde jednal také s Wernerem von Braunem. Když se paní Rašínové, snaše prvního československého ministra financí, podařilo pomocí úplatků zorganizovat dopravu léků a vitaminů do koncentračního tábora, kde byli vezněni čs. politici, Železný tyto léky ze zahraničí opatřoval a financoval. Je slušné připomenout, že jeden z těchto vězňů, Antonín Zápotocký, se mu odvděčil svou pomocí po roce 1948. Vojenský odboj se také staral o rodiny svých popravených, vězněných, nebo jinak pronásledovaných příslušníků, které zůstaly bez prostředků, mimo jiné tak, že Železný vyčleňoval z firmy velké částky, celkem přes pět milionů, které tři spolehliví zaměstnanci posílali pod fingovanou adresou odesilatele z různých míst protektorátu těmto rodinám. Až do konce války probíhaly tyto i jiné akce utajeně, aniž je gestapo nebo jeho němečtí i čeští agenti postřehli, a to především proto, že všichni dodržovali pravidla konspirace, nerozšiřovali zbytečné letáky, ani nedělali jiné nesmyslné akce, které nemohly nacisty nijak poškodit. Velmi prospěšná byla i činnost velešínského občana, pana Rudyho, vedoucího skladu v Jikovu. Byl to Němec, který odešel z Německa do Československa, kde získal občanství, ale v roce 1939 byl gestapem donucen podepsat spolupráci. To ihned oznámil Železnému a pak pracoval pro český odboj a varoval včas před nájezdy gestapa. O jeho činnosti vědělo jen málo lidí. Naproti tomu se jako nejnebezpečnější agent gestapa ukázal sudetský Čech Augustin Z. V tomto případě Železný požádal o pomoc ony německé dohližitele a ti pana Z. přesvědčili, aby přijal německé občanství a pak mu ihned zařídili cestu na frontu u Stalingradu, odkud se už nevrátil.
Někdy začátkem roku 1944 se v lesích v blízkosti Velešína objevil velký počet uprchlých ruských zajatců, kteří byli hladoví a vysílení a kterým bylo potřeba pomoci. Tím byli pověřeni další dva spolehliví zaměstnanci, a to šofér p. Chán a vedoucí závodní jídelny p. Vačkář, kteří dostali k dispozici dostatek peněz a objížděli vesnice, kde kupovali pro Rusy načerno potraviny. Pro případ, že by je chytla hospodářská kontrola, měli stanoveno, že se nesmí o Rusech zmínit, ale musí prohlásit, že potraviny vezou Železnému. To se bohužel také při jedné jízdě stalo, ale protože oba dodrželi smluvenou výmluvu, nebyli nijak postiženi. Železný však byl na Vánoce 1944 u berlínského Sondergerichtu odsouzen do koncentračního tábora. Avšak když němečtí důstojníci, přidělení do Velešína, spolu se závodní radou sdělili říšskému Ministerstvu letectví, že pokud se Železný nevrátí, všichni zaměstnanci zastaví výrobu, byl mu na nátlak tohoto ministerstva nástup trestu soudem posunut na dobu po skončení války a mohl se vrátit zpět. V létě 1945 generál Sokolovskij přijel do Velešína poděkovat mu za záchranu svých vojáků.
Továrna Jikov byla za války nucena přijmout do učení asi stovku německých učňů. Ti byli ubytováni v dřevěných barácích pod továrnou, přibližně na místě dnešního hotelu. Byli však organizováni jako Hitlerovi mládežníci pod velením několika příslušníků SS a silně ozbrojeni. Protože po vypuknutí revoluce představovali značné nebezpečí pro Velešín, dohodnul s nimi odpoledne dne 5. května Železný, jako předseda Revolučního národního výboru i jako jejich zaměstnavatel, že je nechá odvézt do Kaplice, která ještě patřila k Německu, pokud se vzdají a složí zbraně. Obě strany sice dohodu dodržely, ale příslušníci SS, když zjistili, že v Kaplici je silný oddíl SS, si stěžovali, že Češi ve Velešíně s nimi špatně zacházeli. Velitel kaplického oddílu proto dal svým vojákům rozkaz táhnout ještě v sobotu večer do Velešína, postřílet všechny muže a zapálit domy. Český železničář, umístěný na kaplickém nádraží jako pozorovatel, včas podal do Velešína zprávu, takže bylo možno požádat generála Meandrova o pomoc. Vlasovci uzavřeli v Netřebicích přístup do Velešína a tak Velešín zachránili.
Dne 8. května přišla zpráva z českobudějovického RNV, že směrem na Velešín a Kaplici jede nákladní vlak se dvěma tisíci politických vězňů, které hlídá početný oddíl SS, vyzbrojený samopaly, kulomety i děly. Velešínský RNV jednak vyslal zástupce a oba velešínské lékaře na kaplické nádraží, kde se pokoušeli jednat s německým vojenským velitelem o předání vězňů po příjezdu na nádraží, jednak zorganizoval ozbrojenou skupinu, která by přepadla vlak po cestě. Vlak se. odpojením tlačné české lokomotivy, podařilo zastavit mezi Netřebicemi a kaplickým nádražím. Otevření vagonů proběhlo tak rychle, že příslušníci SS se nezmohli na odpor a byli ihned zneškodněni. Menší část vězňů mohla dojít do Velešína pěšky, ale asi 1700 jich převezli tovární šoféři a autobusy p. Vaněčka. Ve Velešíně byli všichni registrováni a ošetřováni oběma velešínskými lékaři, Dr. Sezemským a Dr. Tuttrem, i posilou z Č. Budějovic. Při ošetřování a vyživování vězňů také pomáhali mnozí občané Velešína i okolních obcí. Závodní jídelna Jikovu dokázala během 24 hodin připravit pro vězně přes 10 tisíc teplých dietních jídel. Při ošetřování se bohužel nakazila tyfem a pak zemřela paní Růžičková, vdova po řídícím učiteli, popraveném již na začátku okupace. 
Krátce po skončení války se lidé z odboje vrátili ke své práci. Ing. Železný se intenzivně věnoval rozšiřování výrobního programu Jikova o výrobky, jejichž výroba byla připravována tajně za války. Byla to především výroba skútrů, automobilových a motocyklových karburátorů, stabilních motorů a vstřikovacích soustav pro vznětové motory. Pro tuto výrobu bylo plánováno rozšíření továrny na dva a půl tisíce zaměstnanců, pro které bylo plánováno i sídliště rodinných domků. Dále již za války začal v Kaplici budovat závod na výrobu přesných obráběcích strojů a v Kraslicích vybudoval závod na výrobu hodinek. Kaplický závod byl po válce dobudován s jiným programem a stal se součástí velešínského podniku. Kraslický závod byl zabrán Rudou armádou a kompletně převezen do SSSR.
Po zestátnění byl Jikov zařazen do koncernu asi 40 podniků s názvem PAL, jehož ředitelem byl Železný jmenován. Výroba skútrů, první na světě, byla vládou zakázána, aby netvořila konkurenci výrobě slovenského motocyklu Manet. Výroba karburátorů a stabilních motorů byla i se značkou Jikov převedena do Č. Budějovic, kde vytvořila základ podniku Motor. Výroba vstřikovacích zařízení byla převedena do Jihlavy, kde vytvořila základ podniku Motorpal. Později byl Železný pověřen organizací československého automobilového a leteckého průmyslu a vybudoval koncern ČZAL. Protože jako bývalý podnikatel nemohl stát v čele, byl generálním ředitelem jmenován jeho spolužák, předválečný komunista, a Železný řídil koncern jako první náměstek. Po zrušení generálních ředitelství v roce 1952 odešel z průmyslu a až do důchodu v r. 1958 pracoval ve Státním nakladatelství technické literatury.
Jak za nacistů, tak i za komunistů se nevyhnul soudům. Když se jeden bývalý kolaborant a za války správce zabaveného židovského majetku stal po únoru 1948 vedoucím odboru pro potírání kapitalistů na ministerstvu financí, byl Železný, tak jako mnozí jiní, obžalován a souzen, aby mu bylo možno zabrat akcie deponované podle dekretu 95/45 Sb. V tomto případu byl odsouzen u Krajského finančního soudu za to, že když podporoval rodiny po vězněných a zemřelých, neuvedl v poválečném daňovém přiznání všechny výdaje, nebo že prý věděl, že přijde v roce 1946 měnová reforma a že měl v úmyslu po ní peníze vymáhat zpět. Odsouzen byl k pokutě rovnající se jmenovité hodnotě akcií a dále hodnotě všech rodinných vkladních knížek i životních a úrazových pojistek. Protože měl mezi vedoucími krajskými funkcionáři mnoho známých, věděl již předem, že, proč a k čemu bude odsouzen.
Nehledě na to, byl Ing. Železný stále považován za odborníka v řízení průmyslu, a proto již od roku 1945 byl poradcem ministrů průmyslu i předsedy vlády a později presidenta Zápotockého. Při této činnosti se pokoušel, někdy s menším, někdy s větším úspěchem, minimalizovat škody způsobované na národním hospodářství diletantskou socialistickou ekonomikou. Kromě jiného prosazoval i výrobu osobních automobilů i se vším, co s tím souvisí, jako budování dálnic, servisů apod. Proti němu se stavěl tajemník ÚV KSČ Geminder, který prosazoval výrobu i používání osobních aut jen pro vyšší funkcionáře a hrozil Železnému, že ho pošle na šibenici, bude-li i nadále trvat na svém konceptu. Teprve, když na šibenici skončil Geminder sám, bylo možno zahájit výrobu aut pro obyvatelstvo. I v tomto případě Železný přesvědčil vládu, že se nemá začínat nejdříve s výrobou vozítek, jaká v té době byla v NSR, ale rovnou začít s výrobou normálních osobních aut a tak začala příprava výroby Spartaků S Antonínem Zápotockým se setkával nejdříve v bytě vedoucího jeho sekretariátu Reimana, ale po té, co byl v rámci bojů mezi skupinami v ÚV KSČ, M. Reiman ve své kanceláři zastřelen, scházeli se v propůjčeném bytě. Když se A.Z. stal presidentem, změnil se osobní styk na styk písemný. V polovině padesátých let svou poradenskou činnost, když viděl stále větší její marnost, postupně ukončil.
Ing. Eduard Železný
Dne 20. 8.1882 uspořádal tento zpěvácký spolek velkolepou národní slavnost zasazení a odhalení mramorové pamětní desky tomuto básníku a knězi, který se 20. 1. 1797 ve Velešíně v domě č. 65 na „Kváčově“ narodil.
Vlastenecký odkaz J. V. Kamarýta získal nový význam za německé okupace. Tehdy bylo zdůrazňováno především jeho básnické dílo a zásluha při rozšiřování krásy české knihy. Ač skrytě, i za dusné atmosféry protektorátu spojovala Kamarýtova památka české vlastence: „Město Tábor a městys Velešín spojuje navždy nerozlučným přátelstvím jméno velešínského rodáka Josefa Vlastimila Kamarýta, jenž pro obě města mnoho znamená. V září roku 1947 byli táborští pozváni do Velešína na oslavy 150. výročí narození významného vlastence. V následujících desetiletích jméno J. V. Kamarýta poněkud zapadlo, podobně jako jména řady jiných významných duchovních osobností. Přesto ve městě Táboře zůstala výše zmíněná Kamarýtova ulicefoto a při rekonstrukci již zrušeného táborského hřbitova na městský park v sedmdesátých letech dvacátého století byl zachován i pomník tohoto vlasteneckého duchovního. I v dnešní době jsme všichni svědky mnoha změn, ale též mnoha návratů, které v uplynulých desetiletích mohly být připomínány pouze okrajově, případně vůbec ne. Je dobře, že nám dnes nikdo a nic nebrání v plném rozjímání i bádání o Josefovi Vlastimilovi Kamarýtovi, o němž František Pěnka napsal: „Mezi všemi kněžími klokotskými byl on zjevem jedinečným. Možno říci, že člověka takových hodnot duševních jako byl on, ani předtím, ani potom klokotské kněžiště nechovalo.“ Období, kdy se narodil a žil Josef Kamarýt ve Velešíně, bylo bohaté na narození dalších čtyř dalších významných velešínských rodáků: Devátého listopadu 1797 se ve Velešíně narodil vlastenecký kněz a překladatel Jan Nepomucký Marchal, který byl farářem ve Velešíně a později děkanem v Římově. Během svého života sbíral církevní písně pro Josefa Kamarýta a patřil mezi propagátory a mecenáše českých knih. v roce 1802, 26. května, se ve Velešíně narodil český náboženský spisovatel, farář a filozof Jan Zátka, který publikoval Biblické děje Starého a Nového zákona. Bratr Jana Zátky, Hynek Zátka, se narodil ve Velešíně 8. července 1808 a patřil také mezi české vlastence a buditele. v roce 1812, 27. ledna, se ve Velešíně narodil bratr Josefa Kamarýta František Dobromil Kamarýt, o kterém vím, že byl farářem v Kaplici a zároveň českým buditelem a spisovatelem. Byla to tedy ve Velešíně v období 1797 až 1812 zlatá léta narození pěti významných rodáků, z nichž Josef Vlastimil Kamarýt byl nejznámější. 
